Byl ošklivý páteční den. Doháněl jsem nevyřízené resty a jediné co mi udržovalo náladu, byl fakt, že jsem se těšil na začínající dovolenou v dobré partě na českých horách. V podvečer jsme s manželkou zabalili a šli se vyspat na cestu. I přes celodenní deštivo nejevila Jeřice známky nadcházející katastrofy, nebyly žádné výstrahy, tak co jiného.
Něco po půl čtvrté v noci mi zazvonil mobil. Operační Integrovaného záchranného systému v Liberci mi hlásil, že pan Zoul potřebuje technickou pomoc. Teče mu prý voda do chalupy, takže nám dálkově spustili sirénu a žádal, aby tam naše jednotka SDH vyjela. Ihned jsem volal velitele jednotky, aby vzal chlapy a jeli tam. Sám jsem se oblékl a jel se podívat po obci. Pořád jsem byl přesvědčen, že se jedná o běžnou záplavu, na kterou jsme tady pro špatnou údržbu koryta při každém větším dešti už téměř zvyklí.
Bohužel. Ještě ve tmě, když jsem rozsvítil velkou lampu a v kuželu světla sledoval valící se vlnu, která zaplavovala přízemí obecního úřadu, jsem pochopil, že je zle. Viděl jsem povodeň, kterou jsem za svých pětačtyřicet let nezažil. Začal velmi rychlý sled událostí. Jeden telefon za druhým od lidí volajících o pomoc. Emoce a stres. Do toho zpráva od velitele jednotky, že je voda vzala i s autem. Volal jsem nazpět operačnímu, že tento stav sami nezvládneme a požádal o pomoc.
S přicházejícím dnem, s rozedníváním a ustupující vodou jsem pořád ještě chtěl věřit, že to nebude tak špatné, jak to vypadalo. Úleva však nepřišla, voda začala opět stoupat. Druhá vlna na Jeřici sice nedosáhla úrovně té první, ale přidaly se drobné přítoky (drobné přítoky – tím myslím v klidném stavu). Voda se z Jizerek valila plošně ze všech stran. Tato vlna trvala do odpoledne a byla po proudu dále velmi ničivá.
V pozdním sobotním odpoledni jsme v mé kanceláři narychlo zřídili krizový štáb obce. Zajistili jsme náhradní zdroj elektřiny, abychom měli v chodu komunikační prostředky, aby si měli hasiči kde nabíjet mobily apod.
Voda klesala velmi pomalu. Ke svému původnímu korytu se začala přibližovat až v neděli nad ránem. V neděli jsme začali mapovat škody a sbírali jsme informace pro obnovu základních životních potřeb. V obci to vypadalo, jako kdyby tu filmaři natáčeli hororový válečný film a právě prošla fronta.
Zjistil jsem, že musíte být vy i vaši nejbližší připraveni na to, že v takovýchto krizových stavech jdou osobní plány stranou, že potřebujete mít alespoň dva-tři lidi, o kterých jste přesvědčeni, že vám dokážou v takových situacích pomoci a můžete se na ně 100% spolehnout (nepodceňujte povodňovou komisi) a že je potřeba hned vést o všem písemné záznamy. Dále je nutná stálá služba u komunikačních prostředků (telefon, internet,..) a je třeba informovat o všech změnách kolegy starosty v sousedních obcích.
V Libereckém deníku ze 7. srpna 2010 se psalo o stoleté až tisícileté vodě. „Ráno jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou. Nad ránem se tu málem utopily krávy, naštěstí se jim podařilo prorvat ohradník a utéct. Cyklostezka už je celá zaplavená. Voda začala dopoledne zase stoupat. My máme dům poměrně vysoko, ale dcera, která bydlí dál v obci, už má vodu u baráku do výšky 140 centimetrů,“ popsala situaci v Oldřichově Jana Práčová.
V sobotu v ranních hodinách mi volal redaktor z jedné regionální televize, zda mě zastihne na úřadě, že se mnou chce natočit rozhovor. Nedojel. Voda mu šla naproti, takže přijet nemohl. Reportáž natočil v další obci po proudu vody. Při následném sledování zpráv, které byly v některých případech velmi zmatečné a zavádějící, jsem byl rád, že k nám ten reportér nedojel. Později mi však naopak bylo líto, že všechna média mluví o okolních obcích, jak jsou postižené, a nám jako by se voda vyhnula. Ani zprávička.
Jedna perlička z médií: Moje tchyně bydlí o dvě obce dále po proudu Jeřice a bezprostředně vedle koryta toku. Též asi jeden kilometr pod hrází Mlýnické přehrady. V té době to byla část obce bez signálu mobilních operátorů. Celá moje rodina (manželka, obě dcery a zeť) jí jeli pomoci s vyklízením zaplavené části domu. Vtom se začala objevovat ze všech stran zpráva, že se protrhla Mlýnická přehrada. Tato zpráva mě zastihla v kanceláři, kde jsme s kolegy organizovali pomoc v obci. Okamžitě jsem tuto zprávu zpochybnil, protože jsem asi hodinu před tím mluvil s jedním pracovníkem Povodí Labe, který mi říkal: „Hráz sice vypadá děsivě jak po náletu, ale je tak dobře postavená, že vydrží ještě další dvě takové povodně.“ Snažil jsem se zachovat klid a nevnášet do naší práce další nervozitu. Když jsem ale slyšel tuto zprávu potřetí, pokaždé ze „zaručeného zdroje“, a nemohl jsem se přesvědčit, že rodina je v pořádku, tak to bylo moc i na moje nervy. S těmi nejčernějšími myšlenkami jsem utekl mimo kancelář a začal shánět ověřené informace. Až kolega starosta z Mníšku, který byl v kontaktu s hrázným, mě ujistil, že jde o fámu. Dlouho po povodni jsme se dozvěděli, že se nejednalo o Mlýnickou přehradu, ale o Mlýnský rybník kdesi na Českolipsku.
Pokud na vás média z jakéhokoli důvodu zapomenou, kontaktujte je sami. Informujte o stavu ve vaší obci širokou veřejnost. Současně mějte zřízen zvláštní účet pro příjem finančních darů od fyzických i právnických osob. V pozdější době se bude hodit každá koruna. Nejen na obnovu obecního majetku, ale i na pomoc postiženým osobám. Ne vše a ne všichni splní kritéria dotačních podmínek.
Krizový stav. Ano, postižení kraje bylo takového rozsahu, že hejtman LK vyhlásil krizový stav. Zřídily se krizové štáby jak na kraji, tak na ORP (Magistrát města Liberce) a ty začaly plnit své úkoly. Koordinace? Z mého pohledu velmi špatná. Všichni začali volat, psát e-maily… Sepisujeme vaše potřeby! Co potřebujete za materiální pomoc?! Vyplňujte tabulky s požadavky! Potud vše v pořádku. Nechápal jsem však, proč když tyto informace předám jednomu štábu, za chvíli ty samé po mně chce štáb druhý. To, že tato organizovaná pomoc přijela, až když jsme už většinu měli od soukromých dárců a zaváželi potřebné, mluvilo za vše.
Nejkurióznější požadavek: v době, kdy jsme se ještě nemohli kvůli vodě dostat do všech částí obce, jsem měl nahlásit výši škod v naší obci. Prý pro mimořádné jednání vlády. Namítl jsem, že to nemohu ještě sdělit, že to nevím. Odpověď zněla: „To je jedno. Tak mi něco střelte od boku!“
Nebylo však všechno špatné. Chyby jsme dělali všichni. Nabízeli mi např. pomoc armády na obnovení průtočnosti Jeřice. Ze zpráv jsem už věděl, že z této katastrofy jsme oproti jiným obcím v kraji vyšli ještě dobře. A tak jsem ve své naivní představě, že se bude koryto i s krajinou obnovovat postupně a koordinovaně, tuto nabídku odmítal se slovy - ať pomůžou raději jinde. Tam, kde je hůř.
Později jsem ze své naivity vystřízlivěl. A dodnes lituji této velké chyby. Obnova koryta a krajiny okolo toku se stala soutěží starostů, kdo to bude mít dříve hotové. Nějaká koordinace? Bohužel. Dodnes není v Oldřichově v Hájích obnovena průtočnost Jeřice. Teď už vidím, že to Povodí Labe a.s. ani nemělo nikdy v úmyslu udělat. No a dnes, když je vše zase pěkně zarostlé, do vody se vrátil život, tak se velice ochotně zase ohánějí ochranou přírody, stejně jako před povodní.
Vyhlášení krizového stavu vám dává mnoho rozhodovacích pravomocí. Současně máte též i velkou odpovědnost za svá rozhodnutí. Ale pokud jste přesvědčeni, že to je dobrá věc, nebojte se i nepopulárních rozhodnutí.
Veškerou pomoc je nutné organizovat. Bohužel se najdou tací, kteří se o pomoc hlásí, i když ji nepotřebují, ale i tací, kteří pod záminkou pomoci chtějí uškodit. Při hlášení výše škod hlaste raději více. Stejně dostanete prostředky jen do výše skutečných nákladů. Neodmítejte pomoc, naopak ji vyžadujte. I kdyby to bylo na úkor jiných obcí. Troufám si říci: buďte i trochu sobečtí. Později se budete těžko dožadovat náprav.
Obnova majetku obce. Když jsem po obci provázel kolegu starostu z jedné malé obce z Ostravska, který nám osobně přivezl nemalý finanční dar, tak jsem na závěr ironicky prohlásil: „Taková spoušť bude minimálně dva roky zarůstat (abychom ji neviděli) a dvacet let to budeme opravovat.“ Naštěstí jsem špatný vizionář, tedy ne úplně. Perfektní službu u nás odvedla A.S.A. a.s., která nám průběžně vyměňovala kontejnery na likvidaci odpadů. Lesy ČR, s.p. ihned odstranily nánosy, obnovily průtočnost, pobřežní nádrže zasypaly těžkým záhozem apod. Dnes mají toky ve své správě v pořádku. Ochranné zídky nové, koryta toků dostatečná. Tehdejší Zemědělská vodohospodářská správa, která měla ve své správě Malou Jeřici, provedla na moji žádost vyčištění koryta a dodnes, pokud nedojde k ucpání mostu pod hlavní silnicí, se voda drží v korytě. Jenom Povodí Labe, s.p. nás nějak vynechává. Provedli sice nějaká prvotní opatření, ta se ale postupně opět rozpadají. A jak jsem se již zmínil, obnovu průtočnosti koryta provedli dodnes jen na dvou místech a ani na urgentní žádosti, spolupodepsané hejtmanem, to nehodlají dále dělat. Tomu nerozumím. Jeden státní podnik – správce toku ty úpravy udělat může, protože je považuje za užitečné a dobré, a druhý státní podnik – správce toku obnovu průtočnosti koryta dělat nechce a nebude, protože to považuje za zbytečné.
V době vyhlášeného krizového stavu lze bezodkladně zadávat zakázky bez výběrových řízení. Mnoho kolegů starostů tuto možnost využilo a práce na opravách a rekonstrukcích takto zadávali. Dle mého názoru v tomto případě není vhodné spěchat. Každá živelní pohroma má svá specifika. S tím se také mění podmínky čerpání dotací na obnovu majetku. My jsme si nechali v první fázi vypracovat autorizovaným technikem studii, ve které byla zmapována výše škod a návrhy na jejich nápravu. Až po té jsme nechali zpracovat podrobnější dokumentaci, která byla obsahově již plně v souladu s podmínkami dotačního fondu Ministerstva pro místní rozvoj.
Co říci závěrem. Bohužel i v tak vypjaté době se našli jedinci, které pod rouškou ušlechtilosti zajímalo spíše co jim, jak se říká, „z toho kápne, jak se svezou“. Vzhledem k tomu, že tací jedinci nejsou jen u nás, použil bych na závěr citát jednoho kolegy starosty:
„Krizové situace dokáží vždy spolehlivě oddělit zrno od plev a já jsem strašně rád, že těch zrn bylo nespočetně více než plev. A všem zrnům děkuji a ještě jednou děkuji.“
Jaromír Tichý
starosta obce Oldřichov v Hájích