Z pátku 6. na sobotu 7. srpna 2010 měl noční službu velitel městské policie Alan Grebson. A byl to právě on, kdo začal v sobotu o půl třetí ráno burcovat vedení města ze spánku, protože nastalá situace s neustálým deštěm a stoupajícími hladinami toků (Jeřice, Lužická Nisa, Vítkovský potok) se mu pranic nelíbila. Přitom ještě večer byla situace zcela jiná, byly sice předpovídány velké lokální srážky, ale jinde, na rozhraní středních a jižních Čech.

Velitel městské policie se bohužel nemýlil. A tak již po třetí hodině ranní burcoval občany městský rozhlas, zaměstnanci úřadu plnili pytle pískem a místní sbor dobrovolných hasičů začal konat svoji práci. Voda v řekách stále stoupala, byly zaplaveny sklepy, desítky domů, ulice. V sedm ráno bylo otevřeno evakuační centrum v tělocvičně ve škole, v budově na náměstí, kam se sváželi či tam přicházeli první lidé.     

Všichni zaměstnanci radnice byli na nohou, pracoval krizový štáb, do města přijížděli na pomoc záchranáři a zdravotníci, pomoc nabízeli první dobrovolníci. Po desáté hodině se zdálo, že se situace stabilizuje, dokonce se někteří evakuovaní vraceli domů. Osobně jsem se vrátil z ulic města na radnici těsně před jedenáctou dopolední. A právě v jedenáct hodin přišla zničující druhá vlna. Všechny ulice se ze zatopených proměnily v dravé řeky, náměstí zmizelo pod vodou. Přesun kamkoli byl nemožný. Zůstali jsme doslova uvězněni na radnici i s hejtmanem Libereckého kraje, který před jedenáctou dorazil do Chrastavy.  Hejtman vyhlásil z mé kanceláře krizový stav pro celý Liberecký kraj, v tuto chvíli ho však nikdo nemohl slyšet, neboť nefungovalo žádné spojení, elektřina, plyn, pevná či mobilní síť, městský rozhlas, nic. Z oken radnice byly vidět čluny záchranářů, které evakuovaly lidi, a já si v celé té hrůze oddychnul, když jsem uslyšel hluk vrtulníků….

Jak zhodnotit, co bylo vykonáno dobře a co mohlo být vykonáno lépe?

Každopádně se ukázala zcela nezastupitelná role integrovaného záchranného systému a také armády České republiky. Bez jejich pomoci, včetně záchrany několika set lidí ze střech domů, by nepochybně tato katastrofa přinesla oběti na životech. To, že při celé té hrůze na Chrastavsku k obětem na životech nedošlo, je jednoznačně především jejich zásluha.

Po jednodenní bleskové povodni přišel čas úklidu a první popovodňové pomoci. Zde byla mimořádně důležitá role krizového štábu, který nejenže spolupracoval i nadále se všemi složkami záchranného integrovaného systému, ale organizoval také pomoc dobrovolníků, která se na nás hrnula ze všech stran a která by se bez řízení utopila ve zmatcích. Jasné pokyny, kdo, kde, komu, kdy a jak, šířená i prostřednictvím internetu, zmatky omezila na minimum a pomoc byla maximálně využita.

Osobně jsem získával neustále aktuální informace o tom, jaká je kde situace. To, jak je to důležité, dokládá následující: když jsem se v neděli okolo poledního vracel z Nádražní ulice do centra, řítil se na mě dav lidí doslova s výrazem šílenství. Jak jsem vzápětí zjistil, lidé prchali před protrženou přehradou Mlýnicí, která leží těsně nad Chrastavou v Nové Vsi. Já jsem měl naštěstí čerstvou informaci, že je přehrada v pořádku a spolu s kolegy se mi podařilo prchající dav zastavit a uklidnit. Později se ukázalo, že tuto fámu, která se šířila od úst k ústům rychlostí blesku, pravděpodobně způsobila textová informace České televize, že se protrhnul Mlýnský rybník, který ovšem leží na Českolipsku.          

Důležitý byl také osobní kontakt s postiženými lidmi. Navštívil jsem snad všechna místa, všechny lidi. Byla na nich vidět při všem tom smutku radost, že jsme s nimi, že na vše nejsou sami.

Snad jednu vzpomínku za všechny. Na manžele Oščatkovi. Poprvé jsem se s nimi setkal po první přívalové vlně. Někdy kolem deváté ráno jsem je přemlouval, aby odešli do evakuačního centra. Marně, že prý vše zvládnou. Podruhé až v noci na neděli, někdy ve dvě hodiny po půlnoci. Zcela zničení, rezignovaní lidé se dostavili do evakuačního centra sami. Potřetí ještě v tu neděli večer. Pořád zničení, rezignovaní již doma v domku uprostřed té spouště.  A počtvrté za několik dní. Oba plni energie, uklízeli a opravovali ze všech sil. Sice se zdálo, že je práce nekonečná, ale jak pravil pan Oščatko: "Když máme mezi pomocníky takového borce, tak to zvládneme všechno." Na můj tázavý pohled doplnil: "No přece zpěváka Milana Drobného." A vskutku, populární osobnost se hned v druhé místnosti činila ze všech sil při osekávání omítky.

Velmi důležité bylo také využít výhod krizového stavu. Po dobu jeho trvání má starosta prakticky absolutní pravomoci. A že byly po ten měsíc, co krizový stav trval, zapotřebí. Bylo třeba řešit umístění provizorních vojenských mostů, provizorní první opravy komunikací a podobně a vskutku v takové situaci není čas na dohadování se o povolení a o tom, co a jak. V tu dobu se musí jednat rychle a starosta se nesmí bát rozhodovat a rozhodnout. V době krizového stavu je také velmi důležité vyřídit veškeré dokumenty pro stavební povolení pro nové mosty či lávky apod. V této době je povolení zbaveno veškeré administrativní zátěže a lze pak urychleně žádat o dotace.

Povodně však odhalily i závažné nedostatky. Především se jednalo o stav řek, které byly za desetiletí nedostatečného čištění zanesené, a dokonce koryta byla v některých místech i částečně posunutá oproti původnímu přirozenému toku.

A také komunikační síť. Stav veškerých sítí, které zkolabovaly v nejkritičtějším stavu, a nebylo možno se nikam dovolat, to bylo alarmující.

Jak jsem prožíval povodně já osobně? Snad celý měsíc jsem byl v nějakém tranzu. Cyklus 20 až 22 hodin na nohou, 2 až 4 hodiny spánku. Věděl jsem, že na mě spousta lidí spoléhá a tak jsem jednal.  Na pláč a slzy nebyl čas. Vlastně jsem byl šťastný, že nikdo nepřišel u nás v tu hroznou sobotu o život.  Pořád jsem si dokola opakoval: "Věci se napraví, my to dokážeme, hlavně, že jsme všichni živí."  Neumím si představit, že by se to někdy opakovalo.  

Platí, že všechno špatné je k něčemu dobré? Asi ano. Chování lidí během povodní a po nich ukázalo charaktery. A musím konstatovat, že z tohoto pohledu v drtivé většině z toho vyšli Chrastavané na výbornou. Lidi tato katastrofická událost semkla a navíc Chrastavané viděli, jak na ně myslí a pomáhají jim lidé z celé republiky i ze zahraničí (Německo, Polsko, Vietnam, Švédsko).

Chrastava je již téměř jako nová. Samotné město za pomoci dotací a darů zrekonstruovalo 37 komunikací, 11 mostů a lávek, mateřskou školu, fotbalové hřiště, kuželnu, další sportoviště atd. ČEZ, RWE, SVS a SčVK a další organizace opravily veškeré své sítě. Povodí Labe dalo do pořádku koryta a opěrné zdi na Jeřici, Lužické Nise i Vítkovském potoce. Liberecký kraj zrekonstruoval páteřní komunikaci z Kryštofova Údolí do Nové Vsi. A na posledních komunikacích (Vítkov, Andělohorská ul.) Liberecký kraj pracuje a dokončí je letos, resp. v příštím roce. Suma sumárum práce za více než miliardu Kč. Přesto si moc přeji, aby se něco takového již nikdy neopakovalo.  

 

 

Michael Canov
v roce 2010 starosta Chrastavy