Sedmý srpen 2010 se jistě zapsal do pamětí všech lidí v Bílém Kostele nad Nisou. V brzkých ranních hodinách přišla blesková povodeň. Výraz blesková je opravdu výstižný, protože to, co se událo sobotní ráno a dopoledne, tomu odpovídalo. Podle meteorologických předpovědí mělo pršet na jihu Čech. Nestalo se tak a voda spadla u nás, na severu. Byli jsme jedním z posledních krajů v České republice, kterému se vodní živel v takové míře vyhýbal. Mysleli jsme si, že se bude vyhýbat i nadále, i když jsme jako starostové pravidelně jednou ročně navštěvovali povodňové školení. Na takovou situaci jsme opravdu nebyli připraveni. Museli jsme jednat z minuty na minutu. Ověřovat si mezi kolegy starosty a zástupci okolních obcí kusé informace, kterých se nám dostávalo.

Pochopil jsem, že nikdo jiný v tu danou chvíli není a že já jsem ve vesnici jediný, který musí lidem pomoci. Nemyslím sám, ale musím umět lidi, kteří nabízejí pomoc, využít, rozdat jim smysluplné úkoly, abychom se z toho dostali.

Jelikož jsme vesnice rozprostírající se podél naší řeky Nisy, míra postižení obce byla veliká. Zasaženo bylo 168 rodinných domů. Rozhlas sloužící k varování byl poničen, ústředna k jeho ovládání byla uvězněna v zatopeném úřadu. Jsem velice rád, že jsme v tu dobu měli zřízený SMS informační kanál a mohli posílat zprávy prostřednictvím mobilních telefonů.  Občané byli vyzýváni, aby opouštěli své domovy a odešli do zřízených krizových center. Ti, kteří neuposlechli, byli za pomoci vrtulníků evakuováni. Nebylo jich málo. Na sms výzvu, aby čekali na vrtulník ve střešních oknech svých domů, odpověděla jedna občanka, že „děkuje a čeká za komínem“.

Velice důležité bylo se o lidi postarat, ukázat jim, že na tu pohromu nejsou sami a že nejsou jediní, kterým se to stalo.

Povodeň také ukázala kladné stránky lidské povahy. Lidé se dokázali semknout. Bylo jich mnoho, kteří chtěli druhým pomoci a také ve velké míře pomohli. Obdivoval jsem, jak si vesničané dokázali pomáhat a jak na sebe byli hodní. Všechno jsme ale zvládnout sami nemohli. Do obce plynula mnoáo humanitární pomoc a spousta dobrovolníků. Bylo nutné pomoc korigovat tak, aby měla smysl a posloužila co nejlépe. Vzpomínám si, že jsem první den po povodních jel jako nepolíbený zkušenostmi na první schůzku do Adry, abych získal co nejvíce informací, kde a co je potřeba. Dostal jsem i podporu psychickou, v úplném začátku jsem si kladl otázku: Proč? Proč se nám to stalo? Nebo lépe řečeno, za co? A po vteřině překvapení a litování si člověk uvědomí, že život jde dál a musíme se s tím poprat, a jak se ukázalo, jde to.

A čím rychleji se budeme „rvát“, tím lépe to dopadne. Hlavně se ničeho nebát, popovodňová doba je dobou, kdy opravdu většinou platí,,rychlé rozhodnutí, dobré rozhodnutí‘‘. Jsem velice rád, že jsem při povodních potkal mnoho lidí, o kterých vím, že se o ně můžu opřít, že jim osud ostatních lidí není lhostejný. Mezi pozitiva, která se nám společně podařila v krátké době po povodni, řadím odstraňování nánosů a zničených věcí, zabezpečení narušených nemovitostí, zprůjezdnění důležitých místních komunikací, zřízení kuchyně v mateřské školce pro stravování nejen povodní postižených občanů, ale také dobrovolníků, hasičů a dalších lidí. Velice důležité bylo zajistit fungující krizové centrum, ubytování ve škole a v postavených vojenských stanech.

Neopomeňte vše zaznamenávat a dokumentovat. Nikdy nevíte, co se za rok, dva po povodni může stát a kdy vám dokumentace může pomoci. I nám se vyplatila a v soudním sporu pomohla. Samozřejmě v době odklízení musíte již přemýšlet nad tím, jak tu zkázu napravíte.  Za vším jsou bohužel peníze. Ukázalo se nutností, aby se o postižení vesnice vědělo i v médiích.

Je výborné hned od samého začátku mít člověka, který hlídá veškeré dotační a nabízené pomoci. Některé termíny dotací jsou šibeniční, ale daly se za velikého úsilí všech zvládnout. Vstřícnost a pomoc příslušných úřadů je v době po povodni znatelně větší. Postavili jsme pro čtyři rodiny, které přišly o své domy, do půl roku od povodně náhradní bytový dům. Ihned jsme projektovali, abychom mohli stavět zničené mosty a lávky, které byly pro chod obce nepostradatelné. Většinu dopravní infrastruktury jsme hradili z dotací Ministerstva pro místní rozvoj, z Fondu solidarity a podíl obce jsme kryli z poskytnutých darů, kterých nebylo málo od mnoha lidí, firem, obcí, měst a krajů z celé republiky a za které velice děkujeme. Někteří dárci chtěli, aby jimi poskytnuté prostředky byly určeny na konkrétní věc, například jeden z mnoha a mnoha dárců, původní obyvatel Bílého Kostela nad Nisou Čechošvéd, pan Petr Hlawatsch přispěl na výstavbu popovodňových domů v Bílém Kostele a Chrastavě. Jiní zase chtěli přispět třeba na obnovu dětského hřiště nebo zničenou kapli. Museli jsme být připraveni a vědět, kam své prostředky mohou dárci nasměrovat.

Míra postižení naší obce s devíti sty obyvateli povodní byla veliká. Částka na likvidaci a popovodňové opravy obecního majetku dosáhla ke stu milionům. Snažili jsme se a podařilo se nám vše opravit do dvou let. Dnes jsou na naší obci sem tam někde stále vidět nějaké šrámy připomínající tu hroznou povodeň, ale největší šrám má asi každý z nás schovaný někde ve svém nitru. 

Dnes na povodeň vzpomínáme jako na děs, který nás překvapil, bojíme se, když začne vytrvaleji pršet. Ale to je po té zkušenosti úplně normální. Dokážeme zavzpomínat i na věci, které nás potkaly, a zasmát se jim.

 

Ing. Jiří Formánek
starosta obce