7. srpen 2010 zůstane v mé paměti jako den, který všechno změnil.

Mohla to být úplně běžná letní sobota, kterou asi většina z nás chtěla strávit odpočinkem, který k prázdninovým měsícům patří. Mimořádně vydatné dešťové srážky ale udělaly z potůčků řeky a z Lužické Nisy půl kilometru širokou a místy čtyři metry hlubokou dravou řeku, která brala vše, co jí přišlo do cesty. Výše hladiny o více než půl metru překonala povodeň z roku 1958 a srovnatelná je asi jen s ničivou povodní léta 1897.

Považuji za velké štěstí a největší úspěch záchranných operací prvních povodňových dní to, že k apokalyptickému seznamu zničeného majetku nepřibyla v Hrádku nad Nisou žádná jména obětí povodní. Poděkování za to patří hrádeckým hasičům, vojákům z grabštejnské posádky, policistům a dobrovolníkům, kteří pomáhali evakuovat obyvatele ze zaplaveného města. Přiznám se, že chvíle, kdy museli být z vojenského auta v ulici Jiřího z Poděbrad vrtulníkem zachraňováni lidé, byla pro mě v období povodní asi nejhorší.

První srpnová sobota roku 2010 změnila natrvalo životy stovek rodin nejenom v Hrádku nad Nisou.  Velká voda vzala mnoha rodinám všechno, co měly, řada lidí musela začít úplně od začátku, mnoho živnostníků, firem a podnikatelů přišlo ze dne na den o všechno, na čem doposud pracovali. Deset domů nápor vody nevydrželo a byly zbořeny, škody na majetku města byly vyšší než 140 milionů korun.

Město se dokázalo rychle vypořádat s povodňovými škodami. V první fázi obnovy nám pomáhalo mnoho dobrovolníků, techniky, soukromých firem, měst a obcí.  Také pomoc desítek sborů dobrovolných hasičů z celé republiky a stovky vojáků z Žatce byla nenahraditelná. Spolupráce s Libercem a Libereckým krajem nám umožnila pomáhat v prvních dnech rychle a snad i účinně. S odstupem času vidím dobu, kdy byl vyhlášen na našem území krizový stav, jako nejideálnější dobu pro výkon jakýchkoliv prací. Následovala další fáze, ne tak dramatická a možná o to obtížnější. Zájem médií o povodně a škody po nich klesal a s tím štědrost dárců a vstřícnost kraje a státu.  Vzpomínám si na návštěvu prezidenta a dalších ministrů, kteří ve městě slibovali, jak se vláda o všechno postará. Nepostarala. Pomoci si vždycky musíme umět sami.

Žádné povodňové školení nemůže nikdy předem řešit situaci, ve které se najednou ocitnete. Důležité je mít fungující a dobře vybavené hasiče a také další lidi, kteří jsou připraveni pomáhat těm, co to potřebují.

Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem měl mluvit v přímém přenosu do nedělních Otázek Václava Moravce a měl jsem slzy na krajíčku a nemohl vydat ani slovo.

Příroda nám nastavila svou méně přívětivou tvář a jasně si řekla o náš respekt a prostor. Nyní bude záležet na nás, jak si tento vzkaz vyložíme a zda jej budeme v příštích letech respektovat při veřejných i soukromých investicích. Na začátku srpna roku 2010 nás potkala pohroma, která přinesla neštěstí, strach a utrpení lidí. Povodeň ale také ukázala, kolik lidí, firem a obcí v České republice, ale také v zahraničí nezůstalo lhostejnými a nabídlo nám pomoc, v prvních dnech přivezlo potřebný materiál nebo poslalo dar na odstraňování následků povodně. V krizových situacích se také projevuje charakter lidí a pro mě byl příjemným zjištěním fakt, kolik Hrádečáků pomáhalo svým příbuzným, sousedům nebo úplně cizím lidem, kolik jich nabízelo pomoc, ubytování, oblečení nebo nové vybavení pro lidi, kterým toho moc nezůstalo. Pomoc a to, že v takovýchto situacích držíme pohromadě, je jedna z věcí, která drží všechny postižené nad vodou.

 

Martin Půta
v roce 2010 starosta města Hrádek nad Nisou