Květa Křížová
Stavebně-historický průzkum Grabštejna zjistil v sedmdesátých letech minulého století zoufalý stav objektu a doporučil jeho záchranu zřízením ubytovacího zařízení. Autoři průzkumu přitom netušili, že se zachoval početný soubor původního grabštejnského vybavení. Stavebně-historické průzkumy ve valné většině opomíjejí sledování poválečných osudů původního vybavení a rodových sbírek dodnes. Přitom jejich zachování by mělo být pádným důvodem pro památkovou rekonstrukci, to je návrat historických fondů do místa původu a rehabilitace interiérů objektu prostřednictvím památkové instalace. Ani v době, kdy Grabštejn spravoval severočeský ústecký památkový ústav, nebyl zjišťován poválečný odsun clam-gallasovských zámeckých sbírek. Přitom výmluvné zprávy o nich podává starší památková agenda - materiály uložené na ústředním pracovišti Národního památkového ústavu v Praze a především další dokumenty, uchovávané v Národním archivu v Praze. Prostory objektu byly proto nabídnuty k využití libereckému muzeu, které zde umístilo své bohaté fondy historického nábytku.
Obr. Grabštejn - Velké panó
Nicméně se posléze, zásluhou někdejšího oddělení hradů a zámků ústředního pracoviště Národního památkového ústavu v Praze, podařilo dohledat a před dvanácti lety navrátit na Grabštejn podstatnou část někdejší clam-gallasovské sbírky. V děčínském archivu byly navíc identifikovány historické inventáře zámku, které podávají konkrétní zprávy o funkci a vybavení grabštejnských interiérů v období 18., 19. a 20. století. Většina někdejších fondů byla nalezena v depozitáři zámku Mnichovo Hradiště. Po jejich návratu je však bylo možno vystavit již jen v prostorách, které nevyužívalo liberecké muzeum. Nové šance na uplatnění sbírek se pak postupně nabízely po restaurování dalších grabštejnských interiérů. Stavební rekonstrukční a restaurátorské práce na Grabštejně probíhají již několik let pod vedení arch. prof. Václava Girsy a patří k těm nejzdařilejším akcím v rámci dnešní evropské památkové péče. Ocenění za letité zásluhy o znovuvzkříšení a zpřístupnění objektu především zaslouží jeho oddaný kastelán Mgr. Jan Sedlák.
Návrat původních sbírek po půlstoletí jejich úplného zapomenutí v depozitářích památkový objekt významně zhodnotil. Dlužno připomenout, že někdejší majitelé Grabštejna patřili v minulosti k významným kulturním mecenášům a znalcům uměním. Byl jím též nejvyšší maršálek Království českého Kristián Kryštof Clam-Gallas (1771-1835) - předseda Společnosti vlasteneckých přítel umění (předchůdkyně Národní galerie). Podporoval talentované mladé umělce. Jeho přičiněním se chrastavský rodák Josef Führich (1800-1876) stal jedním z významných malířů doby. Hrabě se společně s manželkou Josefínou, roz. Clary- Aldringenovou, věnoval i hudbě a divadlu. Shromáždil mimořádně hodnotnou sbírku obrazových děl, mezi nimiž nechyběla ani práce Petra Paula Rubense. Části cenného obrazového clam-gallasovského souboru kdysi zdobily interiéry někdejších rodových rezidencí v Praze, Liberci, Frýdlantě, Lemberku i Grabštejně.
Mezi obrazy navrácenými na Grabštejn se objevila i podobizna Kristiána Kryštofa Clam-Gallase z roku 1813 od malíře Josefa Berglera (1753-1829). V souboru nalezneme práce významných evropských umělců. Dvě protějškové šerosvitné krajinomalby například vznikly v ateliéru Francesca Casanovy (1730-1805), jehož plátna vystavují i přední světové galerie. K hodnotným částem někdejší clam-gallasovské grabštejské sbírky patří, vedle řady kvalitních krajinomaleb a marin, také další portréty slavných členů rodu. Cenný je početný soubor grafických děl.
Při slavnostním zpřístupnění navrácených uměleckých děl před dvanácti lety nemohla být na objektu vystavena tři pozoruhodná, silně poškozená rokoková panó, nalezená ve srolovaném stavu rovněž v depozitáři zámku Mnichova Hradiště. Vyžadovala neodkladný restaurátorský zásah. K jejich záchraně přispěly finanční prostředky z Programu záchrany movitých kulturních památek Ministerstva kultury. Plátna byla odborně restaurována v ateliéru akademických malířek a restaurátorek Radany a Dagmary Hamsíkových. Své místo olejomalby na Grabštejně posléze našly v prostorách horního zámeckého patra. Jejich nové prezentace se účastnil i prof. J. Royt, který ocenil umělecko-historickou hodnotu všech tří panó a také zdařilou a náročnou restaurátorskou práci obou akademických malířek. Nabádal přitom k dalšímu studiu a bádání o autorství a původu pláten.
Tři rozměrná rokoková grabštejská panó, která jsme předběžně datovali do doby kolem, či spíše po roce 1750, představují pohledy do zahrad a parků aristokratických sídel. Zachycují kaskády, fontány, sochařská díla, klece s papoušky, výběh pro opice, vznešenou šlechtickou společnost při hře a také podivnou, k diváku svými zády obrácenou postavu zahradníka. Velmi efektní je rámování pláten. Objevuje se v něm vedle rokajů a květin podlouhlý rostlinný útvar, připomínající na prvý pohled nepoetickou zeleninu - mrkev. Teprve při dalším studiu historických souvislosti jsme zjistili, že jde o květinu – tzv. laskavec, kdysi oblíbený symbol lásky, rostlinu původem z jižní Ameriky, kterou před staletími pěstovali staří Inkové, Aztékové a Mayové.
Během restaurování některých, značně poškozených částí malby bylo třeba se rozhodnout, zda v případě dekorace dámské sukně může jít o abstraktně působící tvar červených puntíků, nebo tehdy běžnější dezén květin – rudých růží na látce.
O autorství tří grabštejnských panó jsme neměli žádné zprávy. Signatury, ani žádné dobové nápisy plátna nenesla. Z typově obdobných dekorací zámeckých interiérů lze v této souvislosti připomenout například výzdobu českokrumlovského Maškarního sálu. Malířské pojetí je tam ale poněkud schematičtější.
V souvislosti s plněním jednoho z grantových úkol, zadaných Národnímu památkovému ústavu v Praze Ministerstvem kultury, jsme v roce 2007 vykonali studijní cestu do Rakouska a navštívili také zámek Eggenberg ve Štýrském Hradci. V jeho interiérech nás čekalo překvapivé seznámení s dílem malíře Johanna Baptisty Antona Raunachera (1729-1771). Umělec mezi lety 1757-1763 na zámku Eggenbergu vytvořil výpravnou dekoraci pěti salónů, která je malířským stylem, technikou i svým námětem přímo totožná s grabštejnskými panó. Nejbližší jim je výzdoba posledního, pátého eggenberského sálu, v níž se objevuje tatáž zahradní architektura, kaskády, sochy a stejná je i figura ze scény odcházejícího zahradníka. Raunacherova velkoformátová panó zobrazují výjevy ze života šlechty doby rokoka s jejich společenskými hrami, tanci, slavnostmi, dobovými oděvy. To vše se odehrává ve volné krajině, v přírodním prostředí, v kouzelných zákoutích panských parků a zahrad.
O existenci tří shodných garbštejnských panó jsme hned na Eggenbergu měli možnost informovat autorku monografických prací o zámku – rakouskou historičku umění Barbaru Kaiserovou. Ta předpokládá, že se malíř Raunacher při výzdobě eggenberských interiérů inspiroval rytinami augsburského tiskaře a grafika Johana Esaiase Nilsona (1721-1788), jehož práce se rovněž vyznačují výraznou a nadmíru bohatou rokajovou ornamentikou. Právě v roce 2007 jsme čtyři grafické Nilsonovy listy z někdejší sbírky členů rodu Podstatských z Lichtenštejna na zámku Veselíčko u Lipníku nad Bečvou, identifikovali v depozitáři zámku Telč a následně je tam vystavili v prostorách bývalé galerie Jana Zrzavého.
Tři zachráněná a zdařile restaurovaná rokoková panó patří dnes k nejcennějším částem výzdoby Grabštejna. Zjistili jsme tedy již jméno jejich autora – štýrskohradeckého malíře J. B. Raunachera, nalezli předlohy – grafické listy J. E. Nilsona. Dozvěděli jsme se více o významu některých malířských detailů scény. Zbývá ještě určit, které interiéry rodových clam-gallasovských sídel mohla panó v minulosti dekorovat. Pokud nepocházela ze spodního grabštejnského zámku, nebo z někdejší rodinné liberecké rezidence, jeví se jako nejpravděpodobnějším místem jejich někdejšího umístění skvostný Clam-Gallasův pražský palác. Informace hledáme v archivních dokumentech.